Území Peru kdysi náleželo k Říši Inků. Dnešní potomci Inků tvoří v Peru pouze 50% obyvatel. Veškeré obyvatelstvo Peru žije převážně ve městech s tím, že města jsou obývána převážně přistěhovalci, zatímco na vesnicích zůstávají chudí indiáni.

  Indiánští obyvatelé Peru hovoří kečuánsky, což je vedle španělštiny druhý úřední jazyk této země.

  Dnešní indiánské oblečení je kombinace stylu oblékání původních obyvatel z doby před příchodem Španělů a španělského rolnické oblečení. Leckterý módní návrhář by se měl od Peruánek co učiti, neboť ty se nebojí žádné barevné či doplňkové kombinace.
  Co je patrné již na první pohled, je široká ručně tkaná sukně sahající ke kolenům, tzv. polleras. Sukně se nosí většinou 3-4, aby vytvořili široký a barevný efekt. Při slavnostních příležitostech se počet sukní zvyšuje až na 15. K sukni nesmí chybět místní vlněné sako, což by leckterý Evropan dle vzhledu pojmenoval jako zapínací svetřík. K sukni se dále nosí různobarevné punčocháče bez chodidel (u nás bychom tomu řekli tepláky) a pantofle vyrobené z truckových pneumatik (ajotas).
  Dále ženy nosí přes ramena trojúhelníkový šál sepnutý ve předu sponou (lliclla), případně větší šál (k'eperina), ve kterém se dají nosit i děti. K tomu nechybí spoustu jiných šátků na nošení drobností. Co je pro Peruánky typické je variabilita klobouků. Dle klobouku se dá poznat z jaké vesnice žena pochází. V Andské oblasti kolem Huarázu jsou typické vysoké klobouky spíše amerického stylu. Občas si přes klobouk ženština přehodí nějakou tu barevnou plachetku. Kolem hory Ausangate zase ženštiny nosily klobouky rovné s lemujícími střapcemi. Typické jsou výrazné barvy, převažuje červená.

  Muži se oblékají méně složitě, většinou mají obyčejnou košili, tepláky, klobouk a ty pneumatikové sandále. Co je ovšem také časté je poncho - vlněné, většinou červené barvy a bohatě zdobené. Zdobení poncha se také liší v závislosti na kraji či vesnici. Muži také nosí tvz. chullos – pletené čepice s klapkami na uši, mohou být i dosti přizdobené korálky a jinými střapečky. První chullo, které malé dítko ve svém životě obdrží, je tradičně pleteno jeho otcem.

  Hlavní dopravní prostředek jsou tzv. colectiva. Co by to bylo za turistu, aby ono colectivo nevyzkoušel? A tak jsme ho vyzkoušeli, jednou a stačilo. V podstatě se jedná o variantu ruské maršrutky. Nafukovací vozítko, co se zásadně nerozjede, pokud zbývá alespoň jedno místo volné. Pokud ovšem volno není, tak to nebrání nabírat další cestující. Zavazadla se skládají na střechu, nosnost vozidla neomezená. Peruánci jezdí hodně na motorkách či jiných babetách. Občas se objeví i kolo, ale je to spíše výjimka. Docela běžné jsou rikši, což je vlastně taková poupravená motorka.
  Na vzdálenější trati funguje v Peru řada autobusových dopravců. K nejluxusnějším patří Cruz del Sur, který je dosti využíván cizinci a lístky si lze zakoupit i přes internet. Autobus funguje jako letadlo, v rámci cesty vyfasujete i nějaké to občerstvení. Sezeno-ležení je zde mnohem pohodlnější než v letadle.