Machu Picchu (2433m) bylo objeveno v roce 1911 Hiram Binghamem náhodou, když hledal jiné ztracené město (Vilcabambu) a původně si myslel, že právě Machu Picchu je ono hledané město. 24. července ho syn farmářské rodiny žijící na zarostlých ruinách Machu Picchu přivedl za drobný úplatek na toto místo. Ruiny Vilcabamby byly později objeveny hlouběji v džungli. Původně bylo místo zarostlé vegetací. Bingham se sem v následujících letech vrátil a objevil další ruiny na Inca Trail (Stezka Inků).

  Machu Picchu bylo vystavěno asi mezi lety 1438-1471, za vlády jedenáctého Inky Yupanqui Pachacuti. Přesná funkce zůstává neznámá. Bylo zde nalezeno 50 spalovacích míst a 100 koster, z toho 80% bylo zřejmě ženských. Proto vznikla teorie, že místo sloužilo k ubytování vybraných žen a vysokých duchovních. Jiná teorie říká, že muži zde nebyli, protože odešli do války. Podle jistých odhadů byl komplex schopen pohltit až 1200 lidí.

  Jako stavební materiál posloužila žula. Inkové nepoužívali žádný spojovací komponent (třeba maltu). Spoléhali se na precizně opracované kameny, které do sebe zapadají tak, že vydržely několik staletí a ani zemětřesení je neohrozilo.

  Machu Picchu bylo zařazeno mezi 7 novodobých divů světa, od roku 1983 je na seznamu památek UNESCO. Z místa je výhled na bílé špičky Cordillera Vicabamba a na Río Urubamba, řeku tekoucí dole hluboko v údolí.

  Výlet na Machu Picchu začal vlastně už v Praze, když jsme oslovili několik desítek peruánských cestovek, zda by nám mohli zařídit dopravu a vstup do areálu a za kolik. Po všech dopisování jsme skončili na 210$ za hlavu + něco za „spešl“ dopravu a bankovní převod. Cestovní kancelář nás vzorně naložila na letišti v Cuzcu a odvezla do Ollantaytamby, kde jsme nasedli do turistického vláčku a jeli tak dvě hodiny do města Aguas Calientes. Cesta vedla vcelku pěkným údolím, kde se koleje různě klikatily a voda v řece vymlela kameny do bizarních tvarů. Vlak byl samozřejmě plný turistů a ani jedno místo navíc nebylo volné. Aguas Calientes (2410m) jsme poznali podle toho, že z okénka vlaku jsme koukali přímo na stůl lidem v restauraci. Připadalo mi to trochu jako na divokém západě, když přivezli nové osídlovatele. Sotva vystoupíme s davem, slyšíme vyhrávání peruánské kapely. Ta se, jak se ukázalo později, přesouvala od restaurace k restauraci, kde vždycky obrala turisty o nějaké spropitné.

  V hotelu rychle přebalujeme věci, nakupujeme nouzové sušenky na cestu a vyrážíme na vyhlídkový kopec jménem Putucusi. Pokračujeme kousek po kolejích po směru našeho příjezdu za město a kousek za ním odbočují schody někam do džungle. Jdeme po cestičce, začíná být docela teplo, vlhko a dusno. Vegetace je úžasná, chybí jenom nějaká opice nebo barevný had. Stoupáme po kamenitých schodech, po čase je vystřídají žebříky a není jich zrovna málo. Když žebříky skončí vylezeme z lesa a jdeme trochu otevřenějším terénem mezi křovinami a skalkami, ovšem pořád docela dost do kopce. Cestou se nám naskýtá pohled na Aguas Calientes a hudbu vyhrávající ve městě slyšíme až sem. Z Putucusi je výhled na Machu Picchu. Já jsem naštěstí krátkozraká, takže nevidím ty davy procházející se po areálu. Maximálně nějaký autobus, co jede po silnici s četnými zatáčkami. Fotíme, svačíme a odpočíváme. Pak sestupujeme. Výlet to byl pěkný.

  Večer jdeme na večeři, najdeme docela dobrou restauraci s menu za přijatelnou cenu, ale tuto přijatelnou cenu pak změní spropitné, které si číšník sám naúčtoval. Sedíme v uličce a kolem každou chvíli procházejí slavnostní průvody. Tvoří je většinou děti, mají všelijaké masky, zpívají a tak nějak tancují. Samozřejmě vepředu průvodu se nese cosi na nosítkách (cosi jako Jezulátko či jiná posvátná věc). Během naší večeře projdou asi tři průvody, vždy tam a zpět, takže spolusedící u stolu začínají být nevrlí:-).

  V osm máme sraz s průvodcem, má přijít do našeho hotelu. Čekáme do půl deváté a nikdo nepřichází. Tak to vzdáváme a jdeme spát s tím, že ráno vstaneme v pět, půjdeme na snídani a pak vyjedeme busem do areálu. Autobusy by měli jezdit od půl šesté.

  V jedenáct hodin mám sen, že zvoní telefon. O několik minut později mě vzbudí zvonící telefon. Slyším, jak to Michal bere, něco blekotá, že tomu chlápkovi nerozumí a dává mi telefon. Je to ten průvodce, co měl přijít v osm. Jdu za ním na recepci, kde mi do polospánku říká něco o zítřku a prej, že na nás zapomněl nebo co. Máme podle něho být ve frontě na autobus už ve tři čtvrtě na pět, abychom se dostali do areálu včas, a pak máme okamžitě jít přes celý areál na druhou stranu a tam si stoupnout do fronty na vstupenku na Waynapicchu. A pak dvě varianty, kdy se sejdeme u brány, v případě, že vyfasujeme vstupenky na dřívější či pozdější hodinu. „Ale naše snídaně se podává od pěti hodin...“ Pokrčí rameny. Prej záleží na nás, jestli chceme snídani nebo vidět Waynapicchu. Michal samozřejmě remcá, že to je blbost. Telefonuju informace do sousedního pokoje a tam taky remcají, že je to blbost, nicméně se domlouváme, že půjdeme na snídani před pátou a uvidíme.

  Ráno vstáváme v půl páté a to tady rozhodně není brzo. Už ve tři čtvrtě začnou výstřely z děla a vyhrávat zase ta hudba, co hrála včera celý den a celý večer. Jdeme na snídani, kde už je plno lidí (a přitom jsou snídaně až od pěti). Z okénka vidíme davy lidí, jak míří s batůžkami na autobusové nádraží. Tak nějak v rychlosti pojíme a míříme taky tam. Podél fronty jdeme asi půl kilometru než se dostaneme na konec. Jestli na Waynapicchu pustí 400 lidí za den, tak před námi jich stojí určitě mnohem více. Při čekání vidím skrz okna ostatních hotelů co zbylo po turistech, když se nasnídali, ale stoly jsou prázdné. Přijíždějí autobusy a mají pořadová čísla. My se dostáváme do čísla 18, a to ještě víceméně se smůlou, protože se vždycky nastupovalo do dvou autobusů zároveň a jistá pani organizérka nás poslala do toho předního, ačkoliv jsme chtěli nastoupit do zadního. Ale pak v tom předním zjistili, že už nemají místo a ten zadní byl samozřejmě plný, takže jsme museli jet až dalším busem a kdoví jestli toto nebyl ten rozhodující okamžik:-). Stoupáme autobusem v těch zatáčkách, myslela jsem si, že se budu bát, ale bylo to v pohodě, žádný horor z Čínského Yunnanu se nekonal. U areálu zase fronta ke vstupní bráně. Po vystání se ženeme na druhou stranu areálu, vlastně nevíme kudy je to nejlepší, takže vidíme, jak turisté volí různé varianty a všichni míří stejným směrem. Ono místo dobře poznáme podle fronty. Tak zase stojíme ve frontě. Někdo lamentuje, že už to nemá cenu, posíláme zástupce dopředu zjistit situaci. Lístky se ještě pořád vydávají a fronta se posouvá. Nevypadá to úplně špatně. Náladu nám zkazí až místní zřízenec, když začne odpočítávat lidi. Z jeho gest není jasné, jestli se dopočítal za nás nebo před nás. Počítá to ještě jednou, pro jistotu, a pak pár lidem před námi (<10) řekne, že konec. Zbytek se už na Waynapicchu nedostane. Byli jsme asi 8 lidí za konečnou čárou. Podotýkám, že ten průvodce měl asi pravdu, když říkal, že máme být ve frontě už ve tři čtvrtě na pět, což opět vyvolá u některých nevole.

  Po tomto prohlášení zřízence u Waynapicchu se dav pomalu začíná přesouvat úplně na druhou stranu areálu, směrem ke Strážné bráně, odkud jsou pěkné záběry na areál, obzvláště při východu slunce, který právě teď nastává. Po této fotografické půlhodince (všichni se zde přítomné tisícovky turistů nedělají v tuto chvíli nic jiného než mačkají spouště fotoaparátu), se v rychlosti přesouváme ke vstupní bráně, kde máme sraz s průvodcem. Protože potřebujeme na toaletu, musíme vyjít z areálu (uvnitř toaleta není) a vrátit se opět přes kontrolory. Cestou potkáváme průvodce, říká, že na nás počká někde uvnitř. Ven projdu v pohodě, ale když se chci vrátit zadní cestou, tak kontroloři začnou dělat problémy, že si máme stoupnout do té nekonečné fronty na vstup. Ukazuju lístek, že jsme frontu již vystáli a snažím se jim vysvětlit (anglicky uměli), že nás uvnitř čeká průvodce a my byli jenom na WC. Nechtějí si to nechat vysvětlit a protože Michal se tu začal dost rozčilovat, tak to dopadlo tak, že kontrolor zastrčil naše lístky někam do šuplíku a přestal si nás všímat (dovnitř nás samozřejmě nepustil). Ledviňákům se po této scénce přestalo chtít na záchod. Jdu tedy do fronty a snažím se tam někoho přemluvit, jestli by nás nepustil. Nějací, snad Italové nás jakoby pouští, ale ten jejich průvodce se nějak tvářil, že vlastně nevím, co si myslel. Naštěstí, když se tam objevím znova z této strany, tak kontrolor vytáhne lístky ze šuplíku a pustí nás dovnitř.

  Šplháme se opět do kopce ke Strážnému domu za průvodcem. Prohlídka začíná tak, že nás průvodce ptá odkud kdo jsme – Čína, Japonsko, Korea, USA, Itálie, Španělsko, Brazílie, ČR a pak začne básnit o tom, jak je to úžasné, když se tu sejdou turisti z celého světa a nějaké další blekoty. Po tomto se přesuneme o pár metru dále a začne vyprávění o jistém dobrodruhovi, co hrozně dlouho chodil džunglí a hledal ztracené město Inků a pak potkal jednoho kouzelného chlapce a tomu dal zlaťák .... a pohádka pokračuje, nicméně mě ty americké pohádky přestaly bavit. Sbíráme se a jdeme na individuální procházku bez průvodce. Snažím se alespoň najít ona, podle mapky význačná místa, ale občas to není úplně jen tak. Machu Picchu je totiž docela labyrint a v tom labyrintu, když nemáte záchranné klubko, tak nejen nenajdete cestu ven, ale chodíte kolem hledaného bodu pořád sem a tam a prostě ho nevidíte. Nakonec jsem vše našla, ale dalo to práci. Odměnou mi byl nějaký významný kámen vcelku nezajímavého tvaru. Člověk se zde spíše kochá celým systémem než jednotlivostmi.

  V areálu by se nemělo jíst ani pít, ale když se dobře schováte, dá se i něco posvačit. Výsledkem této regule je, že celý areál je vcelku čistý a nenajdete tu žádné odpadky. Pokud se oprostíme od té masy turistů, která doprovází každou významnější památku, je to hezké místo. Kolem zelené polotropické hory, v dálce jsou vidět zasněžené vršky Cordillera Vilcabamby.

  Kolem jedné hodiny se vracíme zpět na autobus, v Aguas Calientes si dáváme oběd, opět v té samé restauraci, nějak jsme zapomněli na to vysoké dýško, ale účet nám ho připomněl. Hledáme zpáteční vlak, kupodivu odjezdové nástupiště je úplně jinde než nástupové a cestou k němu se musí projít taková hóóódně dlouhá ulička plná suvenýrů.

  Nastupujeme na vlak do Ollantaytamby. Cestu jsem docela prospala. V Ollantaytambě nás čeká Joseph z naší cestovky a posazuje nás do místní maršrutky (alias colectivo), se kterou míříme zpět do Cuzca. V Cuzcu ještě poslední společná večeře a Ledviňáci ráno brzo vyrážejí na letiště a následně se přesouvají až do Prahy.