Do základního tábora pod Piscem vede křivolaká silnička z Yungay. Přesunuli jsme se sem mnohem rychleji než jsme původně zamýšleli. Při zjišťování předpovědi počasí, nám maník v cestovce řekl, že na následující 2-3 dny se plánuje velká stávka a hlavní komunikace budou neprůjezdné. Nechceme-li tedy strávit tři dny v izolaci, máme se do B.C. přesunout ještě dnes. Den určený na relaxaci se tak rázem rozplynul.

  Nakupujeme tedy zásobní potraviny, plynové bomby a přesun s celou bagáží na místo, odkud by snad měly jezdit autobusy do Yungay. Tady se dovídáme, že autobus jede až večer, ale rázem se nás ujímá chlápek, který nám nabízí poměrně levný odvoz autem. To se Petrovi z počátku zdá podezřelé, že cena je podivně nízká, tak nás chlápek chce určitě za rohem podříznout. Pak ale zjistíme, že autobus je ještě o jeden sol levnější, tak nasedáme do taxi a jedeme směr Yungay. Cesta uběhla vcelku v pohodě, silnice je v dobrém stavu a za 1,5h jsem v Yungay. Tady nás vítá obrovská socha Ježíše a řidič pojmenovává bílé horské velikány na obzoru. V Yungay by nás nejradši hned naložili další taxikáři a odvezli do Parku Huascarán, ale my je odmítáme. Máme čas, a tak bychom si mohli dát alespoň něco k snědku. Má tu být údajně Hotel Gledel, kde je jistá paní Peruánka, co má z nějakého neznámého důvodu ráda Čechy. Cedule je hned na křižovatce, ale hotel v nedohlednu a z cedule není jasné jakým se nachází směrem. Ptám se tedy místních, buď neví nic nebo nás posílají někam dozadu. Jdeme tedy docela kus za centrum a za zatáčkou vidíme nápis Hotel Gledel, před ním je to dost rozkopané. Jdu s Katkou obhlídnout situaci, kluci zatím čekají ve stínu. Rodinka tu zrovna obědvá. Ptáme se, jestli si tu můžeme nechat věci a prej, že „no problema“. Když pani řekneme, že jsme Češi, tak se zaraduje. Tak asi na pověsti bude něco pravdy. Bohužel, česky umí tak akorát dobrý den a jinak mluví španělsky, což zase není naše silná stránka. Ale nějak se domluvíme. Dáme věci do úschovny a paní nám mezitím připraví oběd. Pečené kuře s rýží, nevím, jak ho upekla (a to měla jenom jednu ruku), ale bylo strašně dobré. Při čekání na kuře se tu objevuje holčina ze Sušice. Povídá, že „její kluci“ dneska lezou na Huascarán, a tak tu na ně čeká a vypráví, co v okolí pochytila. Jiná partička Čechů má tady v Huarázu jednoho člena, který skončil v nemocnici na kapačkách. Prý snad chytil nějaký průjem a jiná holka tady zase měla salmonelu a tak podobně, že nakonec máme strach, co nás čeká. Ledviňáci mají nějaké průjmové problémy, my naštěstí zatím ne.

  Pochutnáváme si na kuřeti a pak jdeme na výlet k tomu Ježíši. Je to památník starého města Yungay, které bylo v roce 1970 téměř celé zasypáno lavinou ze stěny Huascaránu. Jsou odsud pěkné výhledy na oba Huascarány (Norte a Sur), akorát že jeden mrak škodolibec nám nedovolí vidět úplně všechno. Přesto je neuvěřitelné, kam až lavina došla. K památníku jedeme místní rikšou, je to taková motorka s vozítkem, klučina na to šlape, až mám strach aby ji neuvařil. A na zpáteční cestě z kopce jen tajně doufám, že má funkční brzdy. Bereme si věci z Gledelu a vyrážíme na lov taxi směrem do hor. Není to kupodivu tak těžký, akorát Ledviňáci zdržují, protože mají pocit, že musí nakoupit zásoby tvrdého alkoholu na desinfekci proti všem bakteriím světa:-).

  Cesta je samá zatáčka a jak jinak než do kopce. Koukáme na okolní svahy, jak jsou poseté minipolíčky. Dává to svahům svůj osobitý kostkovaný design. Taxikář občas zastaví, abychom si vyfotili Huascarán, ale vždycky nám v ideální kompozici překážejí nějaké dráty z vedení, anebo je pak už moc tma. Cestička vede skrz vesničky, svahy se tady tváří dost nestabilně, když zaprší, tak to musí všechno ujíždět. Při vstupu do parku se musíme zase zapsat, ukázat lístky a pak pokračujeme v cestě směrem do hor. Jedeme soutěskou s obrovskými hladkými stěnami, které by mohli klidně co do výšky soutěžit s těmi severoamerickými. V soutěsce je taky dost tma a řidič troubí, když vjíždí do vracečky. Přesto na nás občas něco vybaflo, naštěstí obě vozidla zůstala na silnici. Objíždíme několik jezer, jeden z nich je Laguna Llanganuco, kde by měl být pomníček české horolezecké expedice, kterou zavalila lavina v roce 1970. Bohužel nic moc nevidíme a holčina v Gledelu nám povídala, že to místo nenašli. Taxikář nás vysazuje v zatáčce na 77.km dle průvodce (ve skutečnosti bylo na patníku napsáno 27.km). Stojí tu ještě pár dalších aut, takže se řidič hned začne vybavovat se svými souputníky. Sestupujeme strmě kousek za silnici, kde je tábor. Vcelku špatně se tu hledá místo na stan, protože se tu pase dost zvířat a všude je spoustu hromádek od koní, krav nebo oslů. A ke všemu začíná být hrozná zima. Než zalezeme do stanu, tak ještě domluvíme osly na zítřejší výstup – tedy spíš osli se přijdou domluvit s námi.

  Ráno máme osly domluvený na deset, ale v deset se nic neděje. Pak přijde takový malý mužík a potěžká naše batohy a řekne, že dva osli nestačí a musíme mít tři a chce za toho třetího dalších 5 dolarů. To nejvíce vytočilo Petra, načež začal lamentovat na chlápka, že včera říkal, že „dos oslos“ stačí a tak teď nebudeme platit „tres oslos“. Podařilo se mu cenu usmlouvat s menším navýšením za toho třetího osla. Chlápek to docela dlouho nakládá, má na to svůj speciální nakládací systém. A ty nejtěžší baťohy musíme zmenšit, aby se oslíkovi nepodlomily kopýtka. Vyrážíme na cestu do B.C. Pisco. Měla by tu být i chata. Cestička jak jinak než stoupá četnými zatáčkami, bohužel z výhledů není nic, protože je dost zataženo. V táboře chvíli zvažujeme, jestli nepokračovat ještě do dalšího tábora, ale nakonec zůstáváme na místě. V táboře nás trochu trápí voda. Jediný zdroj, který je u tábořiště je značně znečištěný zbytky jídla a zvířecími produkty. Jiný zdroj je údajně někde nad táborem mezi kameny, ale to se najít nedá. Nakonec bereme vodu tajně na toaletě chaty. Diskutujeme co dále. Petr výše nejde, není mu dobře. Rozhodujeme se tedy zkusit Pisco už zítra, s tím že vyrazíme už odsud na vrchol a zpět.

  Odpolední čas trávíme na chatě, nad čajem a při hraní společenských her (z rohu do rohu). Občerstvení v chatě není zrovna levná záležitost, aspoň že Michal tu získal nový výško-pivo rekord. Chata je víceméně italská, takže i italská kuchyně – špagety, byly dobré. Při návratu do stanů zjišťujeme, že máme málo vody. A protože jsem prohrála kámen-nůžky-papír musím se vydat na lup do chaty. Naštěstí je již šero, tak nejsem příliš vidět při příchodu k chatě. Tam se zrovna podává večeře, což využiji a rychle se zamknu na toaletě, kde natočím pár lahví. A pak vyjdu jakoby nic s batohem plným vody. Vstávat se chystáme v pět.

  V noci chumelí, slyším vločky jak padají na stan. A to i přes to, že předpověď počasí byla, že tady je pořád hezky. Ráno je všude bílo a chumelit nepřestalo. Nevyrazili jsme tedy nikam a zůstáváme na místě. Trávíme čas ve spacáku. Krajina se změnila, jak ji posypal bílí poprašek. Kolem poledne přestane chumelit a vysvitne sluníčko. V tu ránu ovšem sníh roztaje a všude kolem stojí voda. Budujeme odvodňovací kanálky kolem stanu, aby se voda nekoncentrovala pod stanem. Odpolko jdeme opět na chatu na partičku „z rohu do rohu“ a uloupit vodu. Mezitím se strhne sněhová chumelenice, takže všechno opět skončí v závějích. Tak tedy uvidíme zítra s tím počasím. Na chatě samozřejmě neví nic, předpověď je taková, že až to přejde, tak bude hezky. Budíček posunut na půl páté.

  Ráno slyšíme hlasy, někdo asi vyráží na výstup. Vstávají tak o půlnoci a vyrážejí v jednu. Kolem třetí je další bugr - další skupinka vyráží. Pak už zvoní budíček nám. Ovesná kaše ke snídani, čelovka na hlavu, poslední lok čaje, zapnout zip předsíňky a jdeme. Samozřejmě po chvilce chůze mám podivné bublání v břiše a musím na velkou. Ale moc to nepomůže, nejde se mi vůbec dobře a ani mi není moc dobře. Nadávám si, že jsem jedla tu ovesnou kaši. Stoupáme na morénu a pak prudce klesáme na obrovskou plochu pokrytou kamením. Mezi kameny kličkujeme a zabere nám to dost času, naváděcí mužíky střídavě ztrácíme a zase nalézáme. Když staneme u toho vyššího tábora, tak už je dost světlo. Teď nám je jasné, proč ty ostatní vyrazili tak brzo, i když kličkovat mezi těmi šutry za úplné tmy taky není ideální. Stoupáme do sedla, teď už po ledovci. Občas se vyskytne nějaká trhlinka, ale jinak je cestička pěkně vyšlapaná. Jdu první, jakožto nejpomalejší chodec. A docela mi to vyhovuje. V sedle malá pauza, potkáváme první sestupující. „Na vrchol 3 hodiny“, hlásí. Počasí je vcelku dobré, ale v dálce vidíme tmavé mraky, které se sem přibližují. Cesta dále vede dlouho po hřebeni až na vrchol. Bohužel se zatáhlo a celý zbytek cesty jdeme v mlze. Nevidíme vůbec nic. Až v poslední chvíli vidíme protijdoucí postavy a případné obrovské trhliny plné krápníků. Cestička je pořád vcelku dobře vidět až dojdeme na plató, kde mám docela problém neztratit vyšlapanou stopu. Plató se zdálo nekonečné. Naštěstí se pak objevila v dálce ještě jedna skupinka, která sestupovala z nějakého svahu a věštila tak konec plató. Jeden pán od nich povídá, že je to 1h cesty, ale že když začne chumelit, tak se máme otočit a jít zpět, dřív než stopu zachumelí sníh. Ke všemu mi už začali docházet stoupací síly. A když jsme stáli těsně před vrcholem, čekala na nás prudká závěrečná stěnka. Na vrcholu „výhledy krásný“ – jak říká Michal do kamery. Prostě mlha na všech stranách. Ke všemu začíná chumelit, takže bych radši co nejrychleji zmizela. Než ovšem všichni tu mlhu vyfotí, tak to ještě trvá notnou chvíli. V tom se mraky jako zázrakem roztáhnou a vystoupí sluníčko. A najednou je celá scenérie před námi jako když se vytáhne opona v divadle, vidíme všemožné kopce kolem a taky cestu, kudy jsme přišli.

  Cestou dolů se často zastavujeme na focení. Měli jsme štěstí. Poslední skupinku z Pisca potkáváme těsně po sestupu z ledovce. Říkají, že nás viděli v závěrečném stoupání, a že prej jsme děsně rychlý. To si zrovna nemyslím, ale oni jsou spíš děsně pomalý, když teďka jsou teprve tady. Nicméně oni asi byli opravdu trošku pomalejší. Sestup kamením není úplně zábavný, hlavně dost dlouhý. Snažíme se najít cestičku označenou mužíky, ale přesto bloudíme. Katka jde napřed, aby s Petrem pobalili stan a ještě dnes sestoupili níže. My plánujeme sejít až další den. V táboře je ještě zastihneme než odejdou. Sluníčko už na náš tábor nesvítí, takže se po sestupu moc neohřejeme. Ke všemu přichází nějaké divné černo. Sotva Petr s Katkou odejdou, začne chumelit. Zalezeme honem do stanu a pak už jen jedním očkem koukáme ven, kde se doslova čerti žení a nehodlají přestat. Katka s Petrem jim šli nejspíš za svědky. My měli dneska štěstí s počasím a celou cestou.

  Na zítřejší den v klídku sušíme a balíme a vyrážíme dolů. Všude je opět plno vody, jak roztál sníh. Ke všemu se zdá docela zima, ale jak se dostaneme za hřeben začne dost horko. Sestupujeme mnohem déle než jsme čekali. Ledviňáci ještě dobalují stan a dosušují věci, co včera měli namaděru v té chumelo-lijavici. Petr už domluvil odvoz a pán dokonce i ví, kde je ten památník, takže nám tam zastaví. Zastavuje u hromady šutrů – vypadá jak vysypaná lavina a taxikář nám ukazuje někam mezi ty šutry. Nic nevidíme, ale jdeme tam. Pak se objeví drátěný plůtek s křížkem. Celé místo je vcelku nenápadné, vidět je až v poslední chvíli. K těm českým cedulkám přibylo i pár dalších z nedávné doby.

  Vracíme se k autu a pokračujeme směr Yungay. Tady odsud se Ledviňáci vydávají dále do města Caraz, aby obhlédli místní unikátní bromélie Ruya raimondi. My jedeme do Huarázu odpočívat. Jedeme colectivem, zážitek je to pěkný, ale na dlouhé cesty bych si ho klidně odpustila.

  Dne 31.5.1970 se ze severní stěny Huascaránu utrhla obrovská lavina, která zasypala tábor české horolezecké expedice u laguny Llanganuco. Expedice měla původně jet na Aljašku, ale z politických důvodů bylo místo přesunuto do Peru. Třináct dní před osudnou lavinou zahynul nešťastnou náhodou pod Huandoy člen expedice Ivan Bortel. Původně to měl být vedoucí výpravy, která půjde novou prvovýstupovou cestou na Huandoy. Zahynul při návratu z předsunutého tábora. Na základě těchto událostí se expedice rozhodla vystoupit na Huascarán méně obtížnou cestou a od Huandoy upustit. Na následující den tedy plánovala přesun základního tábora. Odpoledne 31.května se následkem silného zemětřesení o síle 7-8 stupňů Richterovi škály sesunula ze severní stěny Huascaránu obrovská ledo-kamenná lavina, která spadla do hloubky 2,5km a šířka jejího čela byla 2km. Pravý okraj laviny zasáhl i základní tábor české výpravy. Všichni členové zahynuli.

  Následkem zemětřesení se také z vrcholové partie Huascaránu utrhla silná vrstva ledu, která spadla do 3km dlouhé západní stěny a vzala s sebou kusy skal. Po dopadu ledovec její nápor neudržel a ke spadlé mase se připojil. Vytvořila se obrovská masa ledu, bahna a kamení, která velkou rychlostí překonala vzdálenost až 20km, překonala i malý hřebínek před městem Yungay a město z velké části zasypala. Zahynulo téměř 20 tisíc lidí. Dalších 20 tisíc zahynulo ve stejný okamžik v Huarázu a 30 tisíc v jiných místech Kordiller a na pobřeží. Událost patří k největším katastrofám Peru. Objem bahna se odhadoval na 50m³ a přes 200 tisíc domů bylo zničeno. V místě starého Yungay je dnes památník se sochou Ježíše Krista.

  Památník horolezcům postavili v roce 1972 Peruánci a je v místě, kde původně stála mohylka Ivana Bortela, mezi horním a dolním jezerem Llanganuco. Osudná lavina až k památníku nedopadla. Nicméně v roce 1995 se z Huandoy utrhla lavina, která dosáhla až k památníku. Naštěstí jej jen obkroužila a nepoškodila. O půl roku později ho ovšem již jiná lavina poškodila. Památník byl opraven a dnes se nachází mezi hromadou kamení. Jisté ohrožení pro něj představuje uvolňující se moréna na Huandoy. V místě základního tábora expedice, u horního jezera Llanganuco, je také mohylka a zde je pochován jediný člen expedice, který byl posléze nalezen. Místo je zarostlé a obtížně dostupné.

  Členové expedice Peru se v roce 1970 zúčastnili třetího ročníku Jizerské 50ky. Čtvrtý ročník jim byl tedy zasvěcen jako Memoriál Expedice Peru 1970. Závod od té doby získával na popularitě. Památník všem 15ti horolezcům expedice v roce 1970 se nyní buduje u stadiónu v Bedřichově, v místě startu Jizerské 50ky.