Nevado Ausangate (6384m), nejvyšší hora jižního Peru, se nachází v Cordillera Vilcanuta. K hoře se váže několik mytologických legend, je to posvátná hora, která dává plodnost a zdraví lamám a alpakám. Oblast je také proto na lamy bohatá.

  Trek začínáme v malém městečku Tinqui. Cesta sem trvala z Cuzca něco přes tři hodiny. Původní informace o osmi hodinové cestě po neupravené silnici se naštěstí nesplnila. Silnici před pár lety vystavěli novou. Přesto, když stoupáme četnými zatáčkami někam donekonečna, necítím se zrovna nejlépe. A když klesáme zhruba stejným počtem zatáček zase dolů, není to o nic lepší. Do autobusu přistupuje skupinka Čechů. Taky vyráží na trek, ale než v Tinqui seženou benzín do vařiče, vyrážíme napřed a již je na treku nepotkáme.

  Za Tinqui je budka, kde chtějí zaplatit za vstup na trek. Maník maluje Michalovu mapku naší cesty, ale podle té mapky jsme se ztratili již na první křižovatce (i když to Michal nepřizná:-)). Jdeme po nějaké prašné cestě a vlastně nevíme kam. Přecházíme řeku a dáváme se doleva, když na nás mává kdosi na koni a ukazuje nám cestu na druhou stranu. Jdeme za ním, ale kdoví, co je tohle za hru. Stoupáme kamenitou cestou jednou vesničkou, takovouhle cestu bych před barákem fakt mít nechtěla. Maník jede pořád pár desítek metrů před námi a mává na nás. Dojdeme na křižovatku, kde jsou nějaké šipky. Tak nás kupodivu nelákal k sobě domů, ale na správnou cestu. Cesta je dále celkem jasná, vede mezi planinami, v dálce je masiv Ausangate a kolem se pasou samé lamy. Fotíme lamy, ale jsou plaché a utíkají. Občas se objeví nějaké křižovatky, kde není úplně jasné, kam máme jít. Ale vždycky nám někdo poradí nebo to nějak dobře odhadneme. Až na křižovatce s nápisem Upis a Ausangate teda fakt nevíme (trek kolem Ausangate má vést přes Upis). Pak se ale objeví Peruánec v klobouku a řekne nám, že máme jít na Ausangate. Blížíme se k masivu přes mírně zvlněnou krajinu a cesta se začíná pomalu vytrácet, pomalu ale jistě, až se vytratí úplně. Potkáváme lamo-baču a ten se na nás tváří dost divně. Ptám se, kde je Upis a on ukazuje na druhou stranu údolí za bažinu. Tak do bažiny nejdeme a pokračujeme po stejné straně údolí. Dole ve svahu vidíme nějaké domečky, ale zdají se prázdné. Pomalu začíná zapadat sluníčko. Objevuje se nějaká cesta. Ale kam vede? Zahlédnu barevnou sukni někde v kopci. Sundaváme baťohy a drápeme se k ní. „Dondé Upis?“ Kouká na nás jako vyoraná činčila a ukazuje ruku dále po cestě. No, tak to nás moc nepřesvědčila, ale přesto vypadala jistěji, že ví, kde je Upis než ten kluk předtím. Jdeme tedy po této cestě a přicházíme k meandru, kolem menší bažinky. V dálce vypadá něco jako domečky. „Že by opravdu Upis?“ Jdeme po travnaté planině, mezi bažinkami a začíná se docela stmívat. Domlouváme se, že se tedy utáboříme. Nabírám vodu, když se v dálce objeví nějací lidé. Michal jde k nim zeptat se na Upis, já zatím nabírám vodu. Když se otočím s nabranou vodou stojí u mého batohu chlápek na koni. „Kde se tu tak najednou vzal?“ Michal je někde v dálce. Ptám se ho, kde je Upis. Ukazuje na ty domečky v dálce. Prej mě tam zavede, jestli chci. „A ten člověk támhle v kopci, toho znáš?“, ukazuje na Michala. „Jojo, toho znám.“ Jdu za koněm a volám na Michala, že se má vrátit. Nějak to snad pochopil, vypadá, že jde směrem k nám. Chlápek zná cestu přes bažinu, tedy možná ji zná kůň, protože jde jako první. Za chvíli jsme ve městě. Je to ještě pěkně do kopce, ale náš dnešní cíl cesty se nečekaně splnil. Chlápek se nás ptá, jestli nechceme koně. Poděkujeme, že ne. Ukazuje někam dál po cestě. Jdeme tedy dál, za rohem vidíme stanový tábor. Je to sice kousek, ale než tam dojdeme, tak je tma jako v pytli. Stavíme stan a máme radost, že jsme tady.

  Na další den nikam nepospícháme. Sousední stany už pobalili a koně vyrazili na cestu. Turisté ovšem provádějí podivné protahování a pak začnou hrát na flétnu a pak jdou někam do kopců a přitom pořád hrají na flétnu. Stoupáme do prvního čtyřtisícového sedla, okolí pomalu přechází ve zvláštní pouštní skály různých barev. Sedlo je označené mužíky a při sestupu fotíme lamy. Obědváme u plesa a klesáme k dalším plesům. Tady opět trochu nejasnosti v tom, kudy vede cesta. Máme sice docela podrobný popis, ale je nám to málo platné. Naštěstí někdo přišel v opačném směru a tím nás navedl. Zase stoupání do kopce a pak z kopce a náš další tábor je na dohled. Klukovi jsem odmítla cestou dát sol, tak po mně hodil kamenem. Tábor je obklopen lamami, což je docela problém. Lamy totiž hrozně bobkujou - dělají strašně rozlehlé hromady bobků. A když je někde hodně lam, tak se špatně hledá místo na stan bez bobků. Tábor je u plesa, do kterého padá nádherná ledovcová stěna Ausangate.

  Ráno opět máme dost času. Krajina je víceméně podobná té předchozí den. Po nějaké době klesáme prudce dolů k jezeru a k pár domečkům. Odtud začínáme stoupat od pětitisícového sedla. Počasí není zrovna nejlepší, a jak stoupáme začíná být pěkná zima a vítr. Uteče to rychleji než jsme čekali, Michal už na mě čeká v sedle schovaný za kamenem. Sestupujeme dolů ze sedla a v tu chvíli začnou padat sněhové vločky, co vypadají jako polystyren. Na chvíli to přestane, ale pak se to ještě zhorší a za chvíli je všude bílo. Lamy se v klidu pasou dál, jako by je to nezajímalo. Sestupujeme do údolí, kde by měl na konci být i B.C. pro výstupy na Ausangate, ale nic nevidíme. V údolí je to samá vesnice, tak jdeme dále, bohužel vesnice moc neubývají. Usidlujeme se mezi dvěma vesnicemi v zákrytu. Máme vcelku hezké místo u potůčku. V noci je bouřka a chumelí polystyren.

  Ráno je všude bílo, ale modrá obloha. Stopy kolem stanu ukazují, že se nám na stan vyčůral pejsek. Sluníčko vcelku hřeje, takže sníh mizí před očima. Než vyrazíme není po něm ani památka. Pokračujeme dolů do údolí k vesničce. Tady se na nás sesypou psy, ale naštěstí je to brzo přejde. Stoupáme do dalšího kopce, ale cesta je taková podivná. Vlastně opět nevíme kudy jít. Tak jdeme to nějakého krpálu lamími stezkami. Naštěstí se pak ta správná cesta objeví u řeky pod námi. Jdeme překrásným údolím, samá idylická místa na stanování. Na konci údolí je vesnička Campa. Odsud by se dala udělat odbočka na pětitisícovou horu, odkud jsou údajně hezké výhledy, ale my pokračujeme dále v treku. Jdeme údolím pořád mírně do kopce, před námi opět zasněžené stěny hor. Cesta nám zase někam zmizí. Chceme dojít k laguně, odkud se začíná stoupat do dalšího pětitisícového sedla. Lagunu ovšem pořád nevidíme, i když si už několikrát myslíme, že támhle za kopcem musí být, a pak je tam jenom další kopec. Nějakým způsobem jsme k té laguně došli, vodítkem nám byl potok, který, jak jsme naštěstí správně doufali, vytékal z té laguny, ale cesta zřejmá fakt nebyla. Laguna je ovšem sladká odměna za tuto námahu. Má růžovo-bledě modrou barvu, kolem se vypínají hory s masou sněhu. Lagunu obývá taky dvojička ptáků Huallata, což jsou víceméně andské husy. Bydlí vždycky dva na laguně (nikdy víc či míň) a dělají pěkný rámus. Když je chci vyfotit, tak začnou dělat ještě větší rámus a utečou. V noci se blýská, ale nehřmí. Divné.

  Na další den stoupáme do posledního pětitisícového sedla na tomto treku. Cesta se opět nějak ztratila, tak prostě stoupáme do kopce a ona se zase objevila. Je zima a funí vichr. V sedle se fotíme, je tady spoustu mužíků. Za sedlem zjistíme, že je tady ještě jedno sedlo a tam je taky plno mužíků. Sestup už je vcelku jasný. Nabídky na koupi vlněné čepice nebo rukavic v údolí odmítáme. Míjíme několik různobarevných ples, u jednoho obědváme. Cesta dále už vede údolím plným vesnic, podobným jako na začátku treku. Náš dnešní cíl se jmenuje Pacchanta a je to nemilé překvapení. Kamenné domečky se slaměnou střechou se změnili v betonové se střechou plechovou. Hledáme místo na stan, kde budeme nejméně vidět, přesto nás našla Peruánka a vnucovala nám pletené svetry. Za chvíli přiběhne holčička a taky na nás dost čučí, pak zase nějaký pes čenichá kolem stanu, slyšíme jenom to čenichání. Takže nenápadní fakt moc nejsme. V noci se opět tak divně blýská.