Do Huarázu přijíždíme po 8-hodinové cestě s Cruz del Sur. Docela jsem se vyspala, autobusy mají super sedačky.

  Pozorujeme pestrý život v ulicích, bohužel je už tma. Rychle se orientujeme podle vytištěné mapky a hledáme hotel Churup, kde by již měli být ubytovaní Ledviňáci. Dokonce nám tu i rezervovali pokoj, jinak je vcelku problém dostat v hotelu nocleh. Potkáváme je hned na recepci. Jsou již v Huarázu dva dny, navštívili Lagunu Churup a dnes chtěli na jiný výlet, ale díky stávce, která je tady naprosto běžnou záležitostí, se nikam nedostali. Dáváme věci do pokoje a společně vyrážíme na véču a Michal okamžitě ochutnává místní pivo. Řešíme, co dále a vypadá to, že hned zítra vyrazíme do Ishinca B.C.

  Ráno rychlý výpadek na zdejší hlavní třídu, nakupujeme nějaké potraviny na cestu (díky velkému váhovému limitu jsme toho mohli hodně přivézt z Čech) a vstupenky do Parque Nacional Huascarán. Ty vypadají podivně, protože je tam napsáno, že platí týden, ale paní v „ofisu“ tvrdí, že platí celý měsíc (65sol/osoba). A pak už jen přebalit zavazadla, něco nechat v depu na hotelu a chytit taxi směr Collon, odkud vyrazíme na cestu do Ishinca B.C.

  Cesta je ze začátku dobrá, ale jakmile odbočíme z hlavní silnice směrem na Collon, vše se rázem změní. Jedeme po bláto-kamenité cestě, plné výmolů, samozřejmě do kopce a do pěkných zatáček. Projíždíme vesničky, kde Peruánky nosí děti v ruksaku na zádech, anebo mají ruksak plný užitkových plodin. V jednom místě dokonce musíme poupravit most z klád, abychom nespadli do potoka a projeli. Taxikář je mladý chlapec, vcelku ochotný, tak nás veze až za město, na odbočku k cestě do Ishinca B.C. Místní vozidla (toyota corrolla combi) zvládají věci srovnatelné s ruskými ladami na ruských silnicích.

  „Tak a je to tady!“ Batoh na záda a musíme vyrazit po svých. Je docela vedro, cesta daleká, tak to bude zajímavý. Čeká nás 10km pochodu, převýšení necelých 1000m.

  Ze začátku to jde dobře, až na to teplo. Stoupáme mezi políčky, pěstují tu hlavně třtinu a asi nějaké brambory. Pak jsou tady takové divné kousavé mouchy. Kousnutí není vůbec cítit, ale dělá velké červené boláky, které několik dní dost svědí.

  Postupně jak jdeme, tak se mi jde stále hůře, až skoro nejhůře - dost mě bolí hlava a dělá se mi na zvracení. A to jsme teprve v půlce cesty a čas taky pokročil. Kluci se rozhodují, že mi ulehčí batoh. Nejdříve něco odeberou, a pak vezmou celý bágl. Prý až najdeme dobré místo na stan, tak zakempujeme. Jenomže zrovna jsme v takovém tmavém až strašidelném lese. Stromy mají všelijaké tvary a jsou porostlé mechem. Vypadají jako stromochodci z Mrazíka. A zrovna tady žádné stanovací místo není. Naštěstí za nějakou dobu vyjdeme z lesa na planinku s domečkem a pod námi je potok. Tady zakempujeme, vcelku hezké místo. Začíná to dobře. Do B.C. jsme nedošli. K tomu Ledviňáci staví stan a zlomí tyčku. Michal má naštěstí náhradní.

  Další den ráno je v domečku Peruánec a něco nám povídá. Bohužel španělsky. Nicméně se nezdá, že by nás vyhazoval. Pak odpozorujeme od ostatních procházejících, že asi kontroluje ty vstupenky do Národního Parku. Jdu mu je ukázat, musíme se tam řádně zapsat do nějakého sešitu a pak je vše O.K. Asi nám prve sděloval toto.

  Petr odšroubovává plynovou bombu, a ta mu začne hořet v ruce. Uhasí ji windstoperovkou. Balíme a pokračujeme v cestě směrem do B.C. Hlava mě pořád bolí, tak nevim. Ze začátku se jde dobře, fotíme sněhovou stěnu Tocllaraju před námi, pak se to opět trochu zhorší. V B.C. jsme lehce po poledni. Máme hezké místečko na stany u potoka. Výhledy super a západy slunce ještě lepší. Zítra se ovšem nikam na výstup necítím. Dohadujeme se, že Ledviňáci zkusí výstup na Urus už zítra a my si uděláme pouze aklimatizační výlet. Večer jdu spát a pořád mě pobolívá hlava. Jsme asi ve 4400m. Spaní nic moc.

  Ledvinky ráno brzo vyráží směr Urus, před nimi, podle hlasů, vyrazila ještě jedna větší skupina. Koukáme do protisvahu, jestli je uvidíme, ale nějak nic nevidíme. Povalujeme se ve stanu docela dlouho, Michal tvrdí, že mu není dobře. To je docela zvláštní, protože do teďka mu bylo dobře. Kolem poledne vyrážíme na výlet směrem k Ishince. Že by se mi šlo nějak obzvlášť dobře, to se zrovna říci nedá. Nicméně pomalu něco nastoupáme (asi 400m) a případnou nástupovou cestu na Ishinku dobře prozkoumáme. K večeru se vracíme do tábora, Ledviňáci jsou již ve stanu. Nemají ovšem dobré zprávy. Na Urus nakonec nedošli, museli se vrátit, neb Petrovi se udělalo zle a je mu zle nadále. Na další den se chystají sestoupit do Huarázu. My se tedy pokusíme zdolat Urus, a pak dorazíme za nimi. Večeříme těstoviny s cibulí a sýrem, jsou dobré.

  Ráno vstáváme v pět a něco před šestou vyrážíme směr Urus. Cestu ztratíme hned za táborem. Tak stoupáme prostě někudy do kopce, až na cestu opět narazíme. A pak už jen po hřebínku malou klikatou cestičkou nahoru. Jdu jako šnek, ale důležité, že stále vpřed. Před námi vystupují okolní kopce, máme výhledy na Tocllaraju, Palcaraju, Ranrapalcu, Ishincu a vše tímto směrem. Přicházíme ke sněhové čáře. Chvíli jdeme bez maček, nicméně je záhy nasadíme. Mám dojem, že každou chvíli už musíme být nahoře, ale tento dojem je klamný. Vždy, když už čekám, že vystupujeme na vrcholovou partii, tak se ukáže, že to je jenom předvrcholový svah a vrcholová závěrečná partie je ještě dále. A takhle asi třikrát. Vzhledem k tomu, že mi to moc nestoupá, tak by se tahle překvapení nemusela konat moc často. Konečně jsme nahoře. Poznáme to podle toho, že už výše není kudy. Na druhé straně kopce toho ovšem moc nevidíme. Možná tak Copu v mracích. Objevili se před námi ovšem nová plesa a morénová jezírka. Z výšky je také vidět jezírko nad naším táborem, které již kdysi bylo protržené, ale přesto tam je vody ještě dost. Až se znovu protrhne, tak nevím, co z B.C. zbude.

  Sestup dolů už jde vcelku dobře, nicméně žaludek přestane stávkovat až po sestupu mimo sněhovou část. Pak už je to příjemný sestup a kocháme se výhledy. Stany pod námi jsou jen malé barevné tečky, vedle té naší zelené tečky druhá zelená tečka zmizela.

  V B.C. asi hodinu ležíme na sluníčku, pak zalezeme do stanu a vaříme večeři. Je nám vcelku dobře, takže máme dobrou náladu.

  Další den lenošíme ve stanu a posloucháme bučení venku. Pak se ukáže, že kousek od našeho stanu přešlapuje bučící býk a hrabe přitom kopytama v písku (jako v aréně). Zvědavě ho pozorujeme, ale pak se ukáže, že na druhé straně je další podobný býk. A náš stan stojí akorát mezi nimi. No tak to radši vystupuju ze stanu ven.
  Dobalíme věci a sestupujeme údolím do Collonu. Tady bude zajímavé, jak seženeme odvoz směrem do Huarázu. Ptám se domorodé indiánky v jednom domečku. Nejdřív zaleze, když nás vidí, pak alespoň vystrčí hlavu a nakonec jde někoho zavolat. Přijde chlápek s mobilem, že prej zavolá taxi. Než ovšem taxi přijede, objeví se tu jiné auto, a to že nás odveze do Huarázu. Snažím se chlápkovi vysvětlit, jestli by mohl to předchozí auto zrušit, tak snad pochopil. Šlo to všechno lépe než jsme čekali. V Huarázu vystupujeme před Churupem, tady již máme rezervovaný pokoj, kde nás čeká teplá sprcha. Ledviňáci se po chvíli taky objeví, a protože jsou v Huarázu už druhý den, chtějí se na zítra přesunout aspoň do Yungay.

  Do Ishinca B.C. jsme se později vrátili ještě jednou, abychom vystoupali na Ishincu. Ta původně byla naplánovaná vzápětí po Urusu, nicméně nám to sled události nedovolil. Nechali jsme se tentokrát dovézt do Cochapampy (za městem Pashpa), kde se dají pronajmout oslíci, a tím si dlouhou nástupovou cestu údolím ulehčili a urychlili. Petr zůstává v Huarázu, s tím že se vypraví do okolí a výlet. Cestou do Cochapampy stojíme v zácpě v Huarázu, běží se totiž nějaký výroční maratón a silnice jsou uzavřené. Auta se přes sebe mačkají, jak to jde a jakmile policie uvolní průjezd, celé davy okounějících lidí se ženou zpět do aut, začnou divoce startovat a troubit, abys se promačkali k zátarase jako první.

  Cochapampa je travnatá planina s domečkem, parkovištěm a fotbalovým hřištěm. Zrovna se tu chystá zápas, hráči si oblékají dokonce i pruhované dresy. Jsou odsud pěkné výhledy na Huascarán, Copu a Urus. Taxikář nám již cestou říkal, že zavolá oslaře, ale když dojedeme na místo, tak tu ještě nikdo není. Pomalu se začíná někdo objevovat, nejdřív barevná indiánka a pak Viktor. Nakládá věci na koně, domlouváme se s taxikářem, že pro nás za dva dny přijede a vyrážíme na cestu. Cesta odsud je mnohem lepší než z Collonu. Nejde tolik do kopce, víceméně po rovince a po nějaké době se napojíme na původní cestu z Collonu. Indiánka žene koně, jeden z nich je kobyla s hříbětem, zjevně se hříběti moc nelíbilo, že zase musí do B.C., tak se pořád zastavovalo a nechtělo jít. Pak ale uvidělo, že mu kobyla zmizela z dohledu, tak začalo hrozně řehtat a utíkalo někam za ní. Vzhledem k tomu, že jsme šli s koňma, tak jsme hříbě vždycky předešli a ono nás po chvíli s řehtáním předběhlo. Viktor se omluvil, že musí dneska sledovat fotbal a tak, že ty koně do tábora odvede místo něj „mamá“. Ta se v táboře divila, že domluvená cena je 20 dolarů, stačilo by ji 20 solů.

  Tak jsme opět tady, ve starém známém místě. Hory se nezměnily, západy slunce nad Tocllaraju jsou pořád neskutečné. Nějací blázni tu bouldrují na kameni. Asi se během rest-daye chtějí zmrzačit:-). Chystáme věci na zítřejší výstup.

  Ráno vstáváme ve tři a po tmě vyrážíme již známou pěšinkou na Ishincu. Cestička je vcelku dobrá, akorát se mi zdá nějak delší. Pod Ishincou potkáváme další skupinky, co dnes také vyrazily na vrchol. Začíná akorát svítat, ale je pěkná kosa. Stoupáme po ledovci, je to pěkně umrzlé – je vidět, jak sníh včera na slunci roztál a zase ztvrdl. Nejdřív nás čeká prudší výšvih, pak menší traverz vpravo a pak již po mírném hřebínku nahoru. Na vrcholu je opět strmější úsek. Ubývá to celkem v klidu. Máme pěkné výhledy na okolí neb počasí je dobré. Pod Ranrapalcou je Laguna Ishinca a nějaká chata. Laguna je zpevněná betonem, aby se neprotrhla a voda se nevyvalila dolů. Na vršku jsme za chvíli, pár vrcholových fotek, které jsou stejně vždycky nejmíň povedené - jak říká Michal. Katce málem uletí slon a sestupujeme dolů. Sluníčko už pěkně hřeje, tak pod vrcholem na rovince svačíme a Michal natáčí valící se mraky. Zbytek cesty uběhne tak nějak v normálu, pod sněhem sundáme mačky a pokračujeme po kamenité cestičce až do B.C.

  Tady jsme poměrně brzy (asi v jednu), tak přemýšlíme, co ještě se zbytkem dne. Vyrazíme tedy na čaj do místní chaty. Není tu moc teplo a čaj je dražší než na Piscu a taky se mnou nikdo nechce hrát společenské hry. Nicméně je tu lépe než se mačkat ve třech ve stanu a venku je docela dost zima a funí pěknej vítr. Po nějaké době do toho stanu stejně musíme. Uvaříme véču a hupky do spacáku, kde si Michal s Katkou stěžují, že budou přespalý.

  Ráno je docela zataženo, vypadá to, že bude chumelit. Balíme věci a jsme zvědavý, jestli Viktor s koněma přijde na domluvenou dobu. A nestačíme se divit, když opravdu přijde včas. Poznáváme ho především podle stříbrného úsměvu s hvězdičkou na předním zubu. Naloží batohy a my vyrazíme na sestup do Cochapampy. U Cochapampy místo výhledu na Huascarán vidíme, že se žene pěkná sibérie. Měli jsme opět štěstí na počasí, že jsme vše stihli tak akorát.

  V Churupu v Huarázu opět sprcha a snažíme se dopsat SMSkou Petrovi. Večer dáváme Pisco Sour, místní alkoholický likér na oslavu hor a já ochutnávám morče. Na zítřejší den vyrážíme busem do Limy.