Letiště Lima: Existují dva druhy taxikářů – ti, co mají licenci na vjezd na parkoviště před letištěm a ti, co licenci nemají. Taxikář bez licence je levnější a dá se chytit za branou parkoviště. Při cestě na letiště vás musí opět před branou vysadit. Ve městě nás taxikáři nechtěli moc na letiště brát, museli jsme jim vysvětlit, že před bránu nám to stačí.
  Na letišti je úschovna zavazadel, cena je asi 9S/den. Na vnitrostátním letu nám prošla 1,5l-PETka s vodou, na mezinárodním letu už ne. Malou nepříjemností jsou letištní poplatky, které se hradí před boardingem - 5$ vnitrostátní let, 31$ mezinárodní let. Balení zavazadel do fólie je za 10$.

  Lima: Město plné mlhy a smogu. Každé sedmé auto zde je prý taxík. Navštívili jsme monument Huaca Pucllana, což je spíš blbost než nějaká památka. Na pobřeží jsou parky dobré na svačinu či menší relax. V moři spousty surfařů a na pobřeží dost paraglidistů. V centru staré Limy jsme nebyli. Na nádraží Cruz del Sur se čeká vcelku příjemně. Je zde jídelna a internet.

  Cesta Lima-Huaráz: Využili jsme služeb autobusového dopravce Cruz del Sur (www.cruzdelsur.com.pe). Lístky na cestu lze zakoupit přes internet z Prahy, stránky jim fungují dost špatně, ale jde to. Autobusy jsou velice komfortní, megapolstrované sedačky, podpěrka na nohy, deka, polštářek a v ceně je zahrnuto občerstvení. Autobusy jsou klimatizované s toaletou, bohužel cesta není možná bez hlasitého doprovodu televize. Nástup do autobusu doprovází extrémní bezpečnostní kontroly – kontrola batohu, rengen, kamerování cestujících apod. Váha zavazadla je omezená, bohužel nevím na kolik. 1. třída má větší váhový limit než 2. třída. Za nadváhu je třeba cosi doplatit. Zakoupení místenky dopředu je vřele doporučeno (nemusí být místo). Velmi pohodlný způsob cestování i na dlouhé vzdálenosti.

  Huaráz: Ubytováni jsme byli v hotelu Churup (www.churup.com). Patří spíše k dražším hotelům, nicméně pěkně zařízený, výborné snídaně s výhledem na Huascarán. Noc je třeba si rezervovat, neboť v odpoledních hodinách už nebývají pokoje volné. Rezervace opět možná přes internet. Vedle Churupu jsme spali v hotelu Raimondi, takový normální, taky vcelku dobrý, bez snídaně. Jinak město nijak zvláštní. Na hlavní třídě se dají bez problému koupit plynové bomby. Tržnice se suvenýry je hned vedle kostela.

  Yungay: Hotel Gledel je Čechy často vyhledáváný hotel. Paní Rusula nejen, že má Čechy mezi svými oblíbenci, ale je to moc milá paní a umí výborně vařit. V případě potřeby určitě neodmítne s čímkoliv pomoci. Ubytování je spíše ve skromných podmínkách, ale zato v příjemném kolektivu. Hotel se nachází za zatáčkou hlavní silnice ve směru z Huarázu, kousek za centrem.

  Koně, osli: Většina turistů zde využívá pomoci oslů nebo koní. Cena za osla nebo koně je 5$ + 10$ vodič. Vyplatí se využít této nápomoci, hlavně kvůli ušetření času a síly. Při výstupu na Pisco jsou osli k mání ve výchozím kempu, při výstupu na Ishincu je lepší dojet taxíkem do Cochapampy (vesnice Pashpa) a zde si zvířata domluvit. Cesta z Collonu je delší, s větším převýšením a koně zde pronajmout nelze.

  Hory: O počasí v Cordillerách se říká, že je poměrně stálé. Zažili jsme několikrát chumelenici a jeden den pod Piscem jsme čekali na lepší počasí. Naštěstí ne více než jeden den. Počasí obecně není špatné, ale občas se něco přižene. Předpověď víceméně neexistuje. Přes den je teplota vcelku příznivá, večer a po setmění klesá pod nulu. V obou kempech (pod Piscem a Ishincou) jsou horské chaty, kde je kromě ubytování možné získat nějaké jídlo a čaj.
  Všechny výstupové cesty byli vcelku jasné díky vyšlapaným stopám. Na Urusu jsme zabloudili krátce po začátku stoupání od B.C., ale pak jsme cestu rychle našli. Na Ishincu je cesta vcelku dobře značená mužíky. Při výstupu na Pisco od chaty je třeba počítat se zdržením při překračování široké kamenné morény od Huandoy. Cesta je zde špatně čitelná. Jinak všechny tři kopce jsou poměrně snadné a relativně bezpečné na zdolání. Schéma výstupových cest je zde.
  Vstupné do Národního Parku stojí 65S/osoba. Na vstupence je napsané, že platí týden, ale ve skutečnosti platí měsíc. K zakoupení v Huarázu. Při vstupu je kontrolována a cestovatel se musí zapsat řádně do sešitu včetně čísla pasu.

  Cesta Lima-Cuzco: Na cestu do Cuzca jsme využili služeb místní letecké společnosti Taca (www.taca.com). Letenka opět zakoupená přes internet. Společnost vcelku sympatická. Letiště v Cuzcu se nachází v zástavbě a celé město je mezi horami. Přistání na zdejším letišti patří spíše k těm těžším. V případě nepřízně počasí nebo nízké oblačnosti se může stát, že letadlo nepřistane a vrátí se zpět do Limy.

  Cuzco: Historické město, pěkné město. Největší kostel (Dóm) stojí za návštěvu. Pěkné výhledy při výstupu do některého z okolních svahů. Ubytování jsme měli v hotelu El Solar, normální. Plynové bomby se sháněly obtížněji.

  Machu Picchu: Výlet jsme kompletně zakoupili u cestovní kanceláře Amadcus (www.amadcus.com). Cena byla 210$/os. + 60 dolarů za dopravu z letiště do Ollantaytamby (cena za auto). Toto byla nejnižší cena, jakou nám cestovky nabídly. Dalších cestovních kanceláří, které jsou schopné zajistit vlakový lístek do Aguas Calientes, ubytování a vstup do areálu je v Cuzcu spousta. Může se stát, že v hlavní sezóně budou nejbližší volné místenky na vlak až za několik dní.
  Aguas Calientes je přeplněno turisty a ceny tomu odpovídají. Ráno před pátou všichni turisté vstávají a pospíchají do fronty na autobus jezdící k areálu Machu Picchu. Autobusy jezdí od půl šesté, ale v té době má fronta už skoro kilometr. Na Waynapicchu je povolen vstup 400 lidem za den. Pořadové číslo se fasuje u Ceremoniální skály na druhé straně areálu než je vstup (snadno rozpoznatelné dle fronty). Vstup na Waynapicchu je ve dvou turnusech – v 8 a 10 hodin. Lepší je ten čas v 10,00, pokud chcete fotit východ slunce. Nám se na Waynapicchu dostat nepodařilo.
  Areál je poměrně čistý a udržovaný. S sebou by návštěvníci neměli nosit jídlo a pití. Většina si ale něco nese a tajně to tam někde posvačí. Neviděla jsem, že by to byl problém. Toalety jsou mimo areál, nutné je vyjít vstupní kontrolní bránou ven a pak se zase tou samou bránou vrátit. Razítko Machu Picchu je v kanceláři, kde se prodávají vstupenky. Areál je pěkný, stojí za vidění. Zajímavý může být i výlet ke Sluneční Bráně, kousek zpět po Stezce Inků. Stezka Inků je také dosti turisticky navštěvovaná, počet turistů na den opět omezen. Celková délka 33km a platí se za jednotlivé úseky. Projití Stezky Inků je dosti finančně náročná záležitost.

  Ausangate Trek: Výchozí místo je městečko Tinqui. Cesta trvá něco přes 3 hodiny z Cuzca a vede četnými zatáčkami přes 4000m-vé sedlo. Silnice je nově opravená, což cestu značně urychluje. Nástup směrem na Upis je zmatený. Důležité je za městem vystoupat do kopce na pravém břehu řeky. Pak už je směrová cedule. Cestu jsme několikrát ztratili a zase našli. Za vstup se zde platí 10S/osoba.

  Jídlo a pití: Co se týče pití, tak místní Inca Cola chutná jako naše žvýkačka Huba Buba. Čaj z koky (Mate de Coca) údajně pomáhá při aklimatizaci, škoda, že jsme ho nevyzkoušeli. Místní národní alkoholický nápoj se jmenuje Pisco Sour a podává se našlehaný s limetkovým džusem, ledem, cukrem, vajíčkem a je vcelku dobrý a osvěžující. Místní džusy jsou také dobrým zdrojem vitamínů, pomerančový je obvykle nejvíce žádaný. Zvláštní je, že je vcelku dost kyselý. Ostatní džusy (většinou směsné) jsou zase dost husté.
  K jídlu je dostání kuře na všechny způsoby. Zajímavé, že brambory sice pocházejí z Peru, ale obtížně bychom je zde hledali. V jídelní nabídce se vyskytují pouze hranolky. Národní jídlo – morče – je takové malé nic, spíše jídlo pro srandu než na hlad. Dost rozšířená je zde také italská a čínská kuchyně.

  Ostatní: Výběr z automatů je bez problémů. Při placení kartou ověřovali naši totožnost podle cestovního pasu. Směnáren je také všude dost, vyměnit lze dolary i eura bez problémů.